Co s tím? Co dál? Kudy dál? Jak dál? S kým dál a s kým ne?
Nevím jak vy, ale já teď vnímám kolem sebe jen a především velmi mnoho mnoho otazníků? Něco jako vyděšené pohledy, když se znenadání ozve siréna, nebo vzdálený výbuch. Když zapískají gumy od auta a čeká se na ránu. Všichni se přikrčí, stáhnou instinktivně hlavu mezi ramena a čekají až se “to” stane nebo přežene…Co “TO”?
Všechny hovory se točí kolem toho, co bude a co nebude. Bude lock down? Bude zákaz toho a onoho… a jakékoliv “jasné vyjádření” (=další omezení) vzbuzuje jen další otazníky. CO bude potom…
Už si tu nejistotu podle mě užívají jen skalní masochisté a průzkumnící života (=co ještě vydržím). To společné pole, společná energie je taková “neurčitá” a čím dál těžší. Někdo je optimista, někdo pesimsta ale nikdo, nikdo pořádně neví. A pokud ví, tak neřekne.Dělíme se na věřící a nevěřící. Členy a nečleny církve kovidové… a svět se kutálí dál.
Je obecně stále těžší a komplikovanější udržet kozistentně směr. Někdy to dokonce ani nejde a cesta je (pro někoho už) na dlouho “zavalená”. A budoucnost značně nejistá.Kdyby se aspoň vědělo jestli bude světlá, to by se čekalo lépe.Možná bude bude spíš temná, to by se na to dalo (snad) nějak připravit. Něco udělat jinak, jinde,…Kdo ví?Ale to jsou jen symptomy. To ta (vše)obecná nejistota, neurčitost, najasnost je zavalující. Není se o co opřít. K čemu se orientovat.
**********
Jediné místo, kde se dá najít snad ještě trochu klidu a jistoty je někde na půl cesty mezi naší stydkou kostí a temenem hlavy. Když se naladíte na svůj dech, na svoje tělo, možná se vám povede všimnout, že stále dýcháte. Tedy je velká pravděpodobost, že jste ještě na živu a tedy že je ještě šance na nějaký pohyb, na nějakou změnu.
Nadechnou. Vydechnout. (Jde to i s rouškou).Daří se? Dýcháte? Jo? Jo! Jinak byste toto nečetli.
Už to je dost optimistické zjištění.Chvilku s tím buďte…nádech, výdech, nádech, výdech, nádech…
Teď se podívejte kolem sebe. Tam, kde jste teď. Teď v tomto okamžiku. Nepřestávejte dýchat a ještě se k tomu kolem sebe koukejte. Pozorujte co se děje. Lidi chodí jakoby nic. Auta jezdí, ptáci lítají, děti si hrají, psi čmuchaj, život se nezastavil….
Co u toho slyšíte? Stále k vašim uším něco přichází…(doplňte sami)
Co cítíte na tváři? Chlad pokud jste venku, vítr, déšť, slunce,… co cítíte po kůži. Na těle? Škrtí vás kalhoty? Co cítíte v těle? Kromě toho dechu, na ten nezapomínejte…
Dobrá zpráva pro tento den – žijete.
Jste tady. Vnímáte.
To je fakt dobrý a důležitý.
Dá se na tom stavět. Na ničem jiném…Co s tím dál? Cvičte si to. Cvičte vracet se do toho “tady a teď”.
Nic k tomu nepotřebujete. Nic to nestojí a vrátí se vám to. Cestičku, zapomenutou, do vašeho klidného místa si prošlapete, a z tohoto místečka klidu ve vás samotných se pak dá dívat na to “Co s tím? Co dál? Kudy dál? Jak dál? S kým dál a s kým ne?”.
Jak se zařídit…Budete-li na to (cokoliv) koukat odkudkoliv odjinud nic neuvidíte, jen zmatek a nejasnosti.Přeji nám všem dost vnitřního klidu pro správné vnější konání.Dnes je (zase) nejkrásnější den mého života.
